Daniel Stach

Když poznáváte její příběh, pořád si říkáte: „Už to bude lepší, už musí přijít to dobro.“ Ale dobro nepřichází. Přichází další rána, další utrpení, další hrůza, další smutek…
„Nikdy jsem si nemyslela že budu tohle (svůj příběh) vyprávět v televizi.“ Mockrát děkuji, že našla tu sílu jej vyprávět a že vložila do mě a celého týmu Hyde Park Civilizace tu důvěru, že jej vyprávěla právě nám – a tedy vám.
11 let jí bylo v Praze. 12 v Terezíně. 13 v Osvětimi. 14 v Gutově kousek od postupující fronty. 15 let v Leningradu po druhé světové válce. Z celé rodiny ji přežila jako jediná. Evelina Merová.
Pořád tomu nerozumím, pořád to nedokážu pochopit, pořád to nedokážu nějak zpracovat. Jak je možné, že se lidi takhle chovali k lidem? Týrání a vraždění milionů lidí. Snaha z člověka udělat jen číslo. Jí dali nejdřív transportní číslo AAL455.
- „Já mám některé kresby podepsaný AAL455. Mně se zdálo že se tak už jmenuju.“
- „Uvěřila jste tomu i vnitřně, nebo ne?“
- „Ne.“
Ne. Nepovedlo se jim to.
V Osvětimi ji další číslo: 71266. Ona si jej nenechala odstranit.
- „Byla jsem tady v Praze na plovárně a nějaká paní mi řekla: „Co to tady máte? To jste byla ve vězení? Dyť je to hanba“. A já říkám: „No asi to je hanba, ale ne moje.“
- „Je to jenom hanba těch, co to udělali?“
- „Je to zločin, to celý je zločin.“
Zločin, který měl tolik úrovní, tolik hladin utrpení. Cílené trýznění a vraždění milionů lidí.
Čísla v Osvětimi dostaly i nejmenší děti, popisovala. Když se těch pět číslic nevešlo na předloktí, vytetovali je nacisté dítěti na nožičku.
Když pak děti vraždili, často s nimi do plynových komor odcházely i jejich matky. Ony věděly, kam jdou a šly na smrt proto, aby jejich dítě nešlo samo. Obětovaly se. Obětovaly se pro něj. Obětovaly všechno, co měly a mohly, aby děti nebyly v té poslední chvíli sami.
Nechápu, jak tohle mohli dělat lidé lidem. Nechápu. Ptal jsem se:
- „Kam odešlo lidství?“
- „Odešlo. Já osobně lidské dějiny dělím před Osvětimí a po Osvětimi. Protože tady se něco opravdu stalo, něco neuvěřitelnýho.“
- „Jak se to stalo?“
- „Já si myslím, že výchovou, propagandou, že lidi se nechají velice snadno manipulovat. To my víme a Hitlerovi se to krásně podařilo.“
Evelina Merová na mě zapůsobila jako rázná žena. V životě to měla nesmírně těžké a ve chvílích, kdy měla přijít radost a štěstí, přišlo trápení a smutek. Ani po válce neměla snadný život. Ve své knize „Opožděné vzpomínky“ popisuje život v Sovětském svazu v rodině, která v něčem byla a jiném nebyla její rodinou. Popisuje třeba, jak roky žila v komůrce, kde se nedalo větrat, která měla plochu 5,75 a byla v ní věčná tma, zima a vlhko. Opustila ji, až když se jí narodila dcera. Popisuje, jak byla šťastná, když mohli tři dospělí a dítě žít v pokoji o ploše 16 metrů čtverečních. A celou dobu si nestěžuje, jen popisuje.
Na samotný závěr rozhovoru jsem se ptal:
- „Je možné odpustit?“
- Ne. A proč? Ani odpustit, ani zapomenout. Tolik zkažených životů, tolik mrtvých, to přece nejde odpustit.“
A nesmí – nesmí! – se to zapomenout.
Ve své knize Opožděné vzpomínky píše, že její vyprávění je „pro mé děti a děti mých dětí a pro ty, co si chtějí se mnou zavzpomínat na tragické události minulého století z hlediska člověka, kterého se náhodou dotkly. V upomínku těch, kdo to již udělat nemohou.“
Ano, „v upomínku těch, kdo to již udělat nemohou.“ Ať nikdy nejsou další takoví.