Daniel Stach

Přežila Varšavské povstání. Přežila továrnu na smrt Osvětim. Přežila Berlín, kde ji zneužívali jako živý štít. Bibiana Szulc-Ach.
„Vězeňkyně nám říkala: „Vy vyjdete komínem!“ A holčička odpověděla: „Ale já neumím chodit v komíně.“ Uvědomila jsem si, co se tam děje. Když říkala, že matky odešly komínem, už jsem věděla, že i nás čeká plyn a spálení.“
Před začátkem rozhovoru jsem jí říkal: „Prosím, pokud bych se zeptal na něco, co bude pro Vás až příliš bolestné, prosím, řekněte to.“ Ona se na mě chvilku dívala, pak mírně sklonila hlavu doprava. Uběhla sekunda. Během ní v jejích očích proběhlo několik výrazů. Myslím, že v její mysli řada vzpomínek – hrůz, které prožila a na které je tak bolestné vzpomínat. Pak znovu zvedla hlavu, podívala se mi přímo do očí a s rázným pokývnutím řekla: „Já myslím, že ne. To bude dobrý.“
Vyprávěla o smrti svého otce hned na začátku války, o prvním setkání se smrtí. Vyprávěla o utrpení v Osvětimi, kde s hrůzou čekala na smrt, kde děti, se kterými byla v jednom baráku, postupně umíraly, kde odvážely mrtvé, kde se z potkana v polévce stalo něco, co nikoho od snězení polévky neodradilo. Vyprávěla o Berlíně, kde ji nacisté zneužívali jako živý štít, kde ji Hitlerjugend mlátili na potkání. Vyprávěla o cestě do Polska, při kterém jí znovu šlo o život, při kterém osvobozující vojáci znásilňovali. Vyprávěla o návratu do života, o traumatu z války a prožitých hrůz.... … vyprávěla. Přesto všechno co prožila a jak těžké je pro ni to zase vidět před očima, vyprávěla.
Vyprávěla, abychom nezapomněli. Abychom si uvědomili, co dokáže jeden člověk udělat druhému. Abychom pamatovali na hrůzy války. Abychom věděli, co dokáže lidské zlo.
Velké nebezpečí je v tom, že zapomeneme, že nebudeme chtít uvěřit, že tohle se skutečně dělo, že se minulost bude relativizovat, že „tak hrozné to přeci nemohlo být.“ Ne nebylo. Bylo to horší, než si umíme představit. A to si musíme pamatovat a nezapomenout.
Nikdy nezapomenout