Daniel Stach

Dostal se na světový vrchol. Je profesionál, který chce přemýšlet nad světem. A pracovat – doslova – až do krve. Dirigent Jakub Hrůša.
Natáčeli jsme s ním hned po zkoušce – jen se převlékl a hned byl znovu na 100 procent připravený. Tentokrát na Hyde Park Civilizace. Je soustředěný a zároveň zůstává lidský. Hlídá si i drobnosti, nejen při dirigování, a to mu určitě pomáhá vyniknout na světové scéně.
Dost mě bavilo, když vzpomínal, jak mu při dirigování tekla krev z prstu, protože se do toho opřel úplně naplno. A taky jak jsem periferně viděl, že se směje, když jsem z kapsy vytáhl jeho první taktovku – obyčejnou špejli, se kterou dirigoval doma u gramofonu jako kluk

„Pane bože, nech mě zemřít,“ prosil v bolestech jako malý kluk. Dnes říká, že si Bůh vzal náhradní volno. On přežil holokaust. Josef Salomonovič prošel pěti pracovními nebo koncentračními tábory a jako dospělý vypráví svůj příběh, abychom nezapomněli. Nebylo to tak hrozné, jak si myslíme. Bylo to mnohem horší.
Byly mu tři roky, když ho s rodinou poslali do Lodži v Polsku. Rodiče ho schovávali, aby ho nacisté a jejich pohůnci neposlali na smrt. Při jednom ze zátahů se s matkou schoval na půdu: „Směl jsem jenom dýchat.“ Když zátah skončil, zůstaly ze 13 dětí jen 2.
Auschwitz-Birkenau pro ně byl přestupní stanice, naposledy se tam viděl s tatínkem: „Táta mě políbil. Cítil jsem ho, on měl ještě od cigarety trochu žlutý prsty. Pak už jsem ho neviděl.“ A to proto, že je nacisté poslali do tábora Stutthof, kde jeho tatínka zavraždili injekcí do srdce.
Jeho maminka byla silná a odhodlaná. Podařilo se jí dostat oba bratry k sobě a celou válku je dokázala ochránit před smrtí. Josef Salomonovič se musel pořád schovávat, a to i v Drážďanech. Když byla kontrola, schovali ho před nacisty do sudu. Jenže jednou ten sud nacistický tvor otevřel: „Tahle špína musí pryč, toho musíme zastřelit.“ Zachránilo ho, že ho nechtěli zavraždit uvnitř, ale venku. Ten den Spojenci bombardovali Drážďany. Zemřely tisíce lidí, on však přežil.
Pohyboval se mezi mrtvolami, které měly otevřené oči: „Nerozuměl jsem, proč se na mě dívají.“ Těla mu připadala krásná, protože mrtví byli civilisté a on byl z posledních let zvyklý jen na podvyživená těla týraných v koncentračních táborech.
Na pochod smrti vyrazili ještě (kvůli bombardování) po měkkém asfaltu. Cestou byl ve velkých bolestech, plakal a chtěl umřít. „Pane bože, nech mě umřít.“
Z pochodu smrti se jim podařilo utéct díky rozhodnosti matky, která jemu a jeho bratrovi nařídila, aby zůstali po náletu ležet a dělali, že jsou mrtví. Dostali se do Brnířova, kde jim pomohl místní sedlák a osvobodili je američtí vojáci.
Jako dospělí svědčil – jediný z přeživších přímo fyzicky u soudu – proti ženě, která pracovala v táboře ve Stutthofu, kde nacisté zavraždili jeho tatínka. Ona vůbec nelitovala utrpení lidí, na kterém se podílela.: „Jenom jsem řekl, že doufám, že bude mít takové problémy se spaním jako mám já.“
Celé roky války – od svých tří let – prožil v jedněch botách a jednom kabátku. Za celou dobu vůbec nevyrostl. Vypadaly mu mléčné zuby a nové nenarostly. Přežil i díky lžičce, která s ním prošla celým utrpením. Dodnes ji má doma.
Přivítal nás právě u sebe doma a mluvil o utrpení, které prožil. Moc si vážím toho, že mi dal tu důvěru a vyprávěl svůj příběh. Nesmíme zapomenout. A hlavně se ponaučit.